#1 Přítel (Povídky)

Tento text vznikl jako sourozenec textu, který jsem poslal do šestého vydání časopisu Časopísmo. Napsal jsem dva a poté jsem za pomoci přítele, od něhož nás v poslední týden soutěže dělil jeden klacek s fáborky, rozhodl, který z nich do časopisu pošlu a který ne. Tento nezvítězil. Tady ho máte.

Téma: Tak plyne čas

Sedím a sleduji, jak naráží do přehrádek a skřítčích mostků, krotký jako beránek, jak nese větvičky, jemně, aby jim neublížil, jako by do tajné skrýše dole, na jeho konci, chtěl si je schovat. Pod jeho proudem se leskne kamení jak drahokamy, blyští je a opracovává, aby zasadit do zlata je mohl pro krále, kteří přijdou po nás. Šeptá si svou chytlavou melodii, již nikdy neuslyší nikdo dvakrát, přesto se k němu stále vrací, aby jí mohl slyšet ještě kousek, pár taktů, noty zapisované v kapkách, každý odstavec tik tak, pomlky přehlušeny soprány, které hraje první ručička, dlouhé tóny rozsekal alt druhé ručičky, tik tak nový takt, nový odstavec.

    Sedím a vlastně ani nevím, na co se to mám dívat. Máme celý tento čas a přece nám připadalo, že musíme pospíšit, že jediné klopýtnutí, jediné zdržení nás od sebe odtrhne. Byli jsme tehdy mladí a nesmrtelní, čas nám tekl póry a čas jsme plivali jeden po druhém, oba jsme tehdy věděli, že tolik ho už nikdy nebude. Stál jsi tamhle u toho kamene, jak se voda teď točí stejně jako tehdy navzdory tolika nohám, které v tom víru už stály. Kalhoty ti padaly trochu do vody, pořád sis je nadzvedával. Byl jsi tak krásný, když jsi mi pokynul, abych se k tobě přidal. Byl jsi krásný jako Achilleus, mocný a neporazitelný, tvá kůže neproniknutelná až na to místo, kterého se řeka Času tehdy nedotkla, až na patu, až na dlaň, teplou oproti všemu ostatnímu kolem nás. Tiskl jsem tu dlaň, po lýtka v tekutém osudu, díval jsem se ti do očí a ty ses mi díval do duše.

    To ráno jsme se vrátili každý svým směrem. Když sluneční paprsky dosáhly mých rukou, chladných a osamělých, sledoval jsem světlo, slyšel jsem ptáky je vítat, ale teplo z něj se mi do kůže už nevrátilo. Když jsem tě viděl ležet mezi ostatními, to bylo stále ten samý den, stále jsem dýchal vzduch, který jsi ještě to ráno dýchal vedle mne v tom potoce, padl jsem vedle tebe a chytil jsem tě za chladné dlaně.

    Už je pozdě, měl bych se vrátit do stanu a pokračovat s životem dál. Myslel jsem si, že to bude těžší, vést válku přes kraj, kde jsme vyrůstali. Přitom jediné, co mne trápí, můj nejdražší příteli, je zítřek, další řež. Mám strach o vlastní hrdlo, ne o ty vzpomínky, které zabila ta samá kulka, která ti včera roztříštila oko.