Vánoce (#4 Zlatovláska)

Vánoční prázdniny ten rok začaly už jednadvacátého v sobotu. Alexander ten večer trávil u filmu s matkou a otcem, kterému zamrzl rybník a konečně svolil a podíval se se svým synem na skutečný film. Bohužel kvůli tradici to musela být vánoční romantická komedie, jinak se na to odmítala dívat Alexanderova matka. Za celý den mu Noa nenapsal, přestože poslední dobou nebylo anomálií, když strávili velkou část noci ve společném chatu. Alexanderovi to bylo líto, ale těšil se myšlenkou, že jeho otec se s Chanukou snad trochu vzpamatoval a začal se k němu chovat jako ke svému dítěti a ne jako k zaměstnanci.

Alexandera film nebavil. Viděl ho už minulý rok a rok předtím a znal ho téměř nazpaměť. Vytáhl proto mobil a všiml si SMSky.

„Odlož to, Alexi! Konečně máme čas být celá rodina spolu a ty jseš na mobilu?“ okřikl ho otec. Alexander protočil panenky a mobil odložil na pohovku. Trvalo to snad jen pět sekund, než začal vyzvánět.

„Ale no tak! Polož to!“

Alexanderovo srdce klopýtlo a zapomnělo, jak bít. Volal mu Noa. Hned zavěsil, ale i to stačilo, aby Alexander ztratil hlavu. Přečetl si jeho SMSku. Byly dvě hned za sebou.

nemuzu mluvit

utekl jsem. jsem na zastavce autobusu u skoly

Alexander se vymrštil z pohovky a vyletěl po schodech nahoru do pokoje. Měl na sobě jen tričko a tepláky, potřeboval se přiobléct, protože venku byla doslova sněhová bouře.

„Kam se chystáš?“ křikla za ním jeho matka.

Ani se nezastavil, jen odpověděl: „Noa je v nebezpečí, může tu dnes přespat?“

„Cože?!“ Alexander seběhl dolů, na sobě měl dvě mikiny a v ruce deku, kdyby ji Noa potřeboval. Film už nehrál, oba jeho rodiče na něj zírali, jako by sestoupil z nebes.

„Noa mi teď napsal. Jeho kokotský otec ho vykopl z domu a on je teď na zastávce u školy. Potřebuje moji pomoc.“

„V tomto počasí ven rozhodně nepůjdeš!“ zasáhl jeho otec. Alexandera v očích zapíchaly zoufalé slzy.

„Čemu na tom nerozumíte? Můj kamarád. Je v nebezpečí. Na ulici. Musíme ho nechat přespat tady, jinak kurva zemře!“

Jeho otec se vydal do ložnice. Přes rameno na něj křikl: „Obuj si boty a počkej na mě u auta, vezmu tě. Určitě je promrzlý, to byste dřív zmrzli oba, než byste se dostali domů.“

Alexander byl příliš rozrušen, než aby dokázal ocenit otcovu nabídku, ale aspoň křikl nazpět: „Děkuju!“ Štěstím se mu zlomil hlas.

Viděli sotva dvacet metrů před sebe, cesta do školy obvykle trvala deset minut. Alexander popoháněl otce, aby zrychlil, ale on se neodvážil jet rychleji než třicet kilometrů za hodinu, aby nedostal smyk nebo nenaboural.

„Neboj se, bude v pořádku,“ uklidňoval Alexandera. Viděl, jak má na krajíčku, jak se třese a kouše se do rtů. Jak se blížili ke škole a zbývalo jen sto dvě stě metrů, zrychlil, sám v obavách a s nadějí, že tím zachrání Nou rychleji. Jen co začal zastavovat, Alexander už stál na zasněžené ulici a rozhlížel se kolem sebe.

„Noo!“ zakřičel. „Kde jsi!“

Něco se pohnulo. Pod střechou zastávky se na lavičce choulila malá postava. Byl promočený, na sobě měl jen mikinu s kapucí a u sebe svůj školní batoh. Alexander se vrhl za ním. Vzal jeho modravé tváře do rukou a pohlédl mu do malátných očí.

„Noo. Podívej se na mě. Vidíš mě? Noo?“ Noa přikývl. Alexander mu pomohl na nohy, ale jen co se pokusili udělat krok, Noa upadl. Alexander ho tedy vzal jako princeznu do náruče a odnesl jej až na zadní sedadlo auta. Jeho otec se starostlivě mračil. Otočil se na sedadle, aby se ujistil, že je Noa v pořádku.

„Honem, ať už je v teple. Je při vědomí?“

„Sotva. Nevím, jestli ho vzít radši domů, nebo do nemocnice.“

Alexanderův otec na ně pohlédl. Seděli vedle sebe a Alexander Nou napůl objímal. Oblékl ho do své bundy a zabalil ho do deky, nutil ho, aby se na něj díval.

„Doma uvidíme, jak na tom bude.“ Alexander už ho nevnímal. Držel Nou za obě ruce a zahříval mu je vlastním dechem. Noa mu položil hlavu na rameno.

„Neusínej! Noo, podívej se na mě. Za chvíli budeme doma a tam už můžeš spát, dobře? Ale do té doby se na mě alespoň dívej. Hele. Podívej se na přední sedadlo. Tam je můj taťka, nikdy jsem vás nepředstavil. To je ten, co pořád rybaří. Pamatuješ si ho, že? Přikývni, jestli si ho pamatuješ. Skvělý!“

Noa s ním propletl prsty. Alexander na chvíli zmlkl a jen na ně hleděl a potom se usmál. „Děkuju, žes mi věřil a zavolal jsi. Teď už můžeš zůstat s námi. Jak dlouho budeš chtít. Mám pro tebe dokonce dárek, který jsem ti zapomněl dát ve škole. Musíš ale počkat pár dní, dostaneš ho s ostatními. Žádné podvádění, je to jasné? A nedívej se tak zklamaně, nemůžeš mít u mě každou výhodu.“

Cesta zpět se zdála rychlejší, i když Alexanderův otec jel stále třicítkou. Alexander z Noy nespouštěl oči, neustále na něj mluvil, zahříval ho vlastním tělem a snažil se ho probrat, i když tušil, že to potrvá ještě dlouho, než se z toho všeho vzpamatuje.

Vynesl ho do domu a vevnitř mu matka pomohla Nou převléci. Stále nebyl schopný mluvit, ale vděčně se na ně oba díval. Oblékli ho do Alexanderovy mikiny a tepláků a uložili ho v jeho posteli. Nenašli nikde omrzliny, a když se ho ptali, jestli cítí prsty a obličej, jen přikyvoval. Potřeboval se jen zahřát a vyspat se. Alexander u něj seděl, zatímco se propadal do zaslouženého nevědomí.

„Už spí,“ řekl. Oba jeho rodiče seděli na pohovce a tiše si povídali. Dost možná se bavili o něm. „Děkuju za pomoc. A že ho tu necháte zůstat.“

„Může tu být, jak dlouho bude chtít,“ řekla Alexanderova matka. „Jen pro něj nemáme dárky na Vánoce. Je to škoda, určitě by ho to potěšilo.“

Alexander si sedl vedle nich. „Myslím, že ten bude bez sebe i z toho, že jste mu dovolili tu bydlet. Já pro něj něco mám.“

„Co to je?“ zeptala se matka. Alexander se ušklíbl.

„Tajemství. Dám mu to v soukromí, abyste byli ještě zvědavější. Třeba vám to někdy ukáže.“

„Vy kluci,“ povzdechla si matka. Alexandera napadlo, že dost možná kluci nejsou, jenom jeden z nich je. Ale mlčel. Slíbil Noovi čas a toho měl stále, kolik chtěl.

„Půjdu už taky spát. Nějak mě to všechno zmohlo,“ řekl a zamířil do koupelny. Za okamžik se vrátil. „Máme někde nějaké nepoužité kartáčky?“

Ustlal si na zemi pod svou postelí. Kdyby to byl kdokoliv jiný, spal by na pohovce v obýváku, ale bál se, že se Noa v noci probudí a začne panikařit, kde to je. Bylo by lepší, kdyby na Alexandera šlápl, než kdyby pod jeho střechou prodělal panický záchvat.

Nebylo to zrovna dvakrát nejpohodlnější. Ležel na matraci, na níž vždycky spali jeho přátelé ze základní školy, když tu byli na přespávačce. Přikryl se dekou a pokusil se najít pohodlnou polohu. Po chvíli, jež se zdála jako polovina noci, konečně usnul.

Probudily ho vzlyky. Zvedl hlavu a zmateně zíral do tmy, než mu vše docvaklo. Podíval se na svou postel. Schoulený do klubíčka tam ležel Noa.

„Hej,“ zašeptal. Noa vzhlédl. Vyjekl. „Promiň, to jsem jenom já, Alexander. Co se děje?“

Sedl si na kraj postele. Noa mu uvolnil místo, vlezl si k němu pod peřinu. Usmál se na něj. „Můžeš mluvit?“

„Jo,“ zašeptal Noa. „Tys mě zachránil?“

„Nepamatuješ si to?“

Noa pokrčil ramenem. „Mlhavě. Pamatuju si tvůj hlas. A tvého otce, jak nás někam veze. A nějakou ženu, možná tvoji mámu. Tohle je tvoje postel?“

„Jo. Ale je teď tvoje, dokud ti neseženeme něco jiného.“

„Děkuju.“

Alexander položil dlaň na Noovu tvář, aby mu utřel slzy. Jakoby omylem mu palcem přejel po rtech. Noa ho do něj kousl a Alexanderovi se zastavilo srdce.

„Měli bychom spát,“ řekl, aby se zbavil napětí v každé jedné své kosti. Noa po špičce jeho palce přejel jazykem. „I když myslím, že tohle je lepší.“

Noa se usmál. Alexander vyprostil palec z jeho úst a pohladil ten úsměv. Nemohl ho vidět, ale přál si ho cítit. „Jsi nádherný.“

Noa ho objal kolem pasu a přitiskl se k němu blíž. „A ty hřeješ. Pojď blíž, je mi zima.“

„Pro tebe cokoliv.“

Noa byl jen těsně u jeho rtů, jen několik málo centimetrů. Alexander cítil tu blízkost, ale nedokázal ji překonat sám. Stále se bál. Váhal, zda tohle je skutečně to, co Noa chce, zda tím neničí něco krásného, co mezi nimi vzniklo. Než se odhodlal pohnout, ucítil na rtech závan Noova dechu. Zhluboka se nadechoval a vydechoval, jeho hruď pravidelně tlačila do Alexanderovy. Usnul.

< Obsah ||| #5 Osmnáct >