Proč se učíme literaturu na SŠ

aneb jak mám ve své budoucí chirurgické dráze využít rytířskou epiku?

Literatura je pro českého maturanta disciplínou, s níž se smiřuje od první třídy základní školy – či snad už dříve v postýlce před usnutím – a vlastně mu ani k tolika věcem není. Pokud chci v životě po maturitě dosáhnout lásky, štěstí a pohodlí, velice jednoduše se krásné literatuře, o níž se učíme v hodinách českého jazyka, zvládnu vyhnout – cynické jazyky mě nevyjímaje by dokonce řekly, že kdyby literatura nebyla jejich posedlostí, přineslo by jim to mnohem více lásky, štěstí a pohodlí v podobě peněz a volného času. Co by tedy mělo představovat hlavní zápletku hodin literatury, když rozuzlení končí smrtí všech vědomostí?

V prvé řadě bych se na to nedíval tak černě. Literatura je branou do světa mimo naše zkušenosti, to je nepopiratelné. V každé třídě vyhořelých dospívajících nalezneme nejeden případ studenta, který k listům knih chová jakés takés city, je tedy slepé prohlašovat, že nám hodiny literatury nejsou k ničemu. Proti pravopisu a gramatice se nelze ohrazovat, proti základní znalosti Erbena, Čapka a jiných velikých autorů také ne, porozumění textu nám pomůže se čtením exekučních upomínek. Co ale s tolika jinými muži a ženami, jejichž jména jsme si zapsali do sešitu a po zkoušení už nikdy nepřečetli? Co se synekdochami a hyperbolami, epopejemi a epitafy? A jak mám ve své budoucí chirurgické dráze využít rytířskou epiku? 

Pravou chybu podobných otázek vidím ve faktu, že jen málokdy přicházejí od studentů literárně zaměřených. Student anglistiky si nebude stěžovat, když Kvílení věnujeme více než řádek v sešitě, student bohemistiky bude nekonečný telefonní seznam jmen a děl ze čtyř vrchovatých sešitů číslo 444 hltat jako správně kořeněné kuřecí stehýnko ze školní jídelny. Jde tedy jen o abstraktní pocit, že se učíme něco neužitečného. Nikdy nevíš, kdy projdeš kolem FF UK v době přijímacích zkoušek a řekneš si Hmm, mám v kapse pětikilo a dobrou náladu, co takhle zkusit, jestli bych prošel přijímačkami na bohemistiku! a pak se z tebe stane přední bohemista i bohém University Karlovy. Je to nepravděpodobný scénář – ostatně přijímačkám se neříká přijímací zkoušky proto, že berou každého maníka, co projde kolem – ale je asi stejně pravděpodobný, jako že ze mě se stane fysik či chirurg či ekonom. 

Abych konečně zodpověděl tu otázku, kterou jsem napsal do nadpisu, literaturu se učíme proto, aby měli češtináři co žrát. A abychom na ni, ostatně jako na všechny ostatní předměty na střední škole, mohli navázat, kdybychom ji chtěli studovat hlouběji. Gymnasium (z něhož tento článek píši) poskytuje všestranné vzdělání, na což, zdá se mi, spousta všestranně vzdělávaných občas zapomíná. A co když jsem nikdy nechtěl být všestranně vzdělán, ale kdybych šel na zdravku, nikdy by mě na chirurga nevzali? Hochu, to mi povídej!