Osmnáct (#5 Zlatovláska)

Alexander otevřel oči a usmál se. Noa mu je rychle zakryl rukou.

„Spi, nechtěl jsem tě vzbudit,“ zašeptal. „Jsem jenom Noův duch, jenom iluze.“

Alexander se usmál. „To sotva.“ Pokusil se sundat jeho ruku z očí, ale byl stále zesláblý spánkem, proto zoufale selhal. Noa se mu smál.

„Hej! Duchu, vymítám tě! Huš!“ Alexander konečně našel dostatek síly, aby odsunul jeho ruku. Noa se okamžitě pokusil ji připlácnout zpět, ale Alexander už byl připravený. Opřel se do něj a přišpendlil ho k posteli. Noa hekl, Alexander z něj vymáčkl všechen vzduch. Zazubil se na něj.

„Vorvani,“ vyklouzlo mu ze rtů zcela bez dechu. Alexander uvolnil své sevření.

„Přece jenom nejsi duch.“ Pomalu se probíral ze snové netečnosti a začal si uvědomovat, co se to stalo. Cítil, jak rudne, a svalil se zpět na postel.

„Dobré ráno,“ řekl. Noa se otočil na bok, aby mu viděl do očí.

„Hm.“ Alexander se nebránil, když se jejich pohledy zaklesly a uvěznily se v očích toho druhého. Noa se stále usmíval. Alexander si vědomě diktoval vlastní dech, aby na sobě nedal znát, jak šťastným ho to dělá. Noa už u nich bydlel dva dny, zítra byl Štědrý den. Za tu dobu viděl Alexander jeho úsměv vícekrát než za celý čas, který strávili spolu ve škole. Jako by z něj s otcovou nepřítomností opadl veškerý žal, jeho temnota každým dnem mizela a bylo jednodušší ho rozesmát. A Alexander toho nehodlal nevyužít. Nepromarnil jedinou příležitost si z něj nebo ze sebe utahovat tak, aby ho viděl znovu se usmívat. Byl odhodlaný Noovi udělat ty nejlepší Vánoce či Chanuku, jaké dosud zažil.

Topil se v jeho temných očích. Jako by se díval do očí anděli. I když Noa už neměl své nadpozemské andělské lokny, stále v sobě měl zvláštní neotřelou svatost, kterou měly sochy v kostelích či renesanční obrazy. Jeho tváře, na nichž se už sem tam začínalo objevovat strniště, mohly patřit do italského chrámu, jeho plné rty jako by podědil přímo od bytosti z nebes a ty oči, které Alexandera tak uchvacovaly, na ně by se mohl dívat do Armageddonu. Noa nebyl krásný tak, jak byli krásní herci či celebrity. Alexander věděl, že jiní by jím tak uchváceni nebyli, to z něj ale dělalo o to větší poklad. Jeho pleť nebyla čistá, jeho rty byly rozpraskané a měl stále ty temné, tajemné oči, jaké Alexanderovi roky naháněly hrůzu. Nyní, když se na něj ale díval, až po uši v tom lepivém pocitu štěstí, shledal všechny tyto nedostatky krásnými. Byl jako obraz, originál slavného malíře, byl skutečný, neschovával se před ním, a Alexander mu propadl jako Romeo propadl Julii. Noa ho obklopoval a věznil svým pouhým pohledem, a Alexander si k Vánocům nepřál nic víc, než ležet vedle něj a žít v momentu, který mohl trvat tři věčnosti a oni by si toho ani nevšimli.

Alexander se bál mluvit, nechtěl narušit tu poklidnou plnost vzduchu mezi nimi něčím tak prázdným, jako byla slova. Věděl, co si přeje říct, avšak než by to vyslovil, vše by si rozmyslel a litoval by, že něco udělal. Byl křehký, byl jako bublina vyfouknutá do mrazivého vzduchu, jen čekal, až zmrzne natolik, aby se přestal vznášet, a spadne a rozbije se. Hledal pomoc v Noových očích a v jeho rtech, jimž se bránil ze strachu z toho, že aby se mu jeho přání vyplnilo, si ho přeje příliš usilovně. Čekat se zdálo být na místě, když vše, co pro něj Noa během toho znamenal, bylo nekončící štěstí. Nezasloužil si ho, nic nevyhrál, nic nedokázal. Před několika měsíci mu pomohl, když byl na dně, a nyní cenou za tak mizerně opožděný čin bylo toto? Zasloužil by si trest a ne něco tak krásného, jako byl Noa. Měl mu pomoci už před lety, měl ho nepřehlížet a snad by si ho zasloužil. Kdyby jen bojoval a jen neustupoval, kdyby jen ho zachránil a jen nečekal, až nebude jiné volby. Kdyby jen dokázal dříve vidět to, co přehlížel. Kdyby jen se nebál obětovat vše tak, jak Noa obětoval vše pro opožděnost jeho činů.

Přál si, aby se nebál se mu omluvit. Přál si, aby se na něj Noa nedíval tak láskyplně, tak otevřeně a odevzdaně. Kéž by i on viděl, jak příšerně se k němu Alexander choval, a přestal mu věřit, stejně jako Alexander přestal věřit tomu, co byl před tím, než potkal Nou. Alexander mu chtěl říct, že si ho nezaslouží, že je příliš dobrý, než aby byl s někým, jako je on, sobec neschopný empatie.

Noa se na něj usmál. Byl to upřímný úsměv beze stínu, byl to zdravý úsměv, nepředstíraný a podvědomý. Alexander si přál se ho dotknout a cítit ho na vlastní kůži, být jeho součástí a být jeho. Jeho dech snad už neexistoval, viděl mezi nimi ohýbanou větvičku, krátký klacík, který je dělil od sebe jako v nějaké dětské hře, a napínal ho a ohýbal ho a zkoušel jeho sílu, dokud nepraskl a nezlomil se čistě vejpůl. Alexander ucítil Noovy rty na vlastních, tak jemné, tak křehké, tolik živé pod jeho dotekem. Nezasloužil si je, přesto jim podlehl, a věděl, že toho bude litovat. Bude muset Noovi říct, že si nemyslí, že pro něj udělal dost, že mu je líto, jak se k němu choval roky zpátky, že mlčel a schovával se, když mohl bojovat a zvítězit. Jakmile tato chvíle božského opojení skončí, Alexander nebude mít jinou možnost než být poprvé upřímný a poprvé slíbit Noovi tu věrnost, kterou si zasloužil vším, co kdy udělal. Ale ten moment se zdál být mlhavější a mlhavější, s dotykem jeho rtů se ztrácel do neexistující budoucnosti a mizel do nekonečna času, který nikdy přijít nemusel.

Noa se pohnul proti jeho rtům a pootevřel ústa. Alexanderovi se třásly ruce, zda štěstím či strachem, to nevěděl, snad to bylo obojí. Co byla láska, když ne štěstí a strach v těle člověka? Alexanderovo vědomí vyklouzlo z racionální roviny a klouzalo mu mezi prsty a mezi jeho rty, hladilo ho a tančilo samo uprostřed všeho. Alexander na moment oddělil jejich rty a opřel se o loket, aby mohl Nou cítit více, hlouběji. Ani neotevřel oči, cítil jeho přítomnost na své kůži a viděl ji tančit vedle něj, cítil ji na rtech a mezi nimi dvěma, snášel ji z výšin k sobě do objetí a polibku, který mohl být tím nejkrásnějším, co Alexander kdy zažil. Líbat Estu nikdy nebylo stejné, nikdy k ní necítil ani čtvrtinu toho, co v jediný moment ucítil k Noovi. To, co leželo mezi nimi a létalo nad nimi, to nebylo ani zdaleka tak jednoduché. Alexander to sám nedokázal plně pochopit a pochyboval, že by to kdy zvládl bez Noovy pomoci.

A pak ta bouře utichla v déšť a oni jen leželi a pokládali si malé polibky na rty a na tváře a na krk a Alexander pohlédl do očí Noovi a viděl v nich štěstí, které přišlo od něj, od nevděčného sraba, který odmítl zvednout hlas, když to bylo třeba. Noa se usmíval na něj a byl šťastný kvůli němu a Alexander začal pochybovat, zda se náhodou vše nestalo tak, jak mělo.

„Dnes mi je osmnáct,“ řekl Noa. Alexander zbožňoval jeho hlas. Políbil ho na rty, které jím mluvily.

„Všechno nejlepší. Víš, co to znamená?“

„Copak?“

„Tvůj otec nad tebou už nemá moc. Jsi volný.“

Noa zavřel oči. „Jsem.“

Alexander se nedokázal ubránit hloupé afektovanosti. Sevřel ho v náručí a položil mu hlavu na rameno. „Jsi volný.“

Noa mu prohrábl vlasy a shrnul mu je do obličeje. „Nech toho, nebo se rozbrečím. Pořád mám stejné problémy jako včera. Osmnáctiny jsou iluze.“

„Nejsou. Znamenají jednu důležitou věc. Víš jakou?“

„Můžu beztrestně zveřejňovat své nudes?“

Alexander se uchechtl. Uvolnil své sevření a hravě Nou cvrnkl do nosu. „Můžeš si kupovat své vlastní cigarety. Už tě nebudu sponzorovat, aby bylo jasno! Začneš pracovat se mnou v Tescu a budeš si je kupovat za svůj vlastní plat.“

Noa zasténal. Cvrnkl Alexandera nazpět. „A já myslel, že jsi se mnou chtěl začít chodit.“

„To chci, vážně hodně. Ale nebudu tvůj Sugar Daddy.“

„Ani trochu?“

„Ani trošičku.“

Noa ho políbil na nos. „Sluší ti to, když se hádáš.“ Alexander zrudl.

„Tobě to sluší vždycky. Vážně. Vypadáš krásně – i když brečíš.“

Noa se na něj usmál a pohladil ho po rtech. „Kecáš blbosti. Mluví z tebe nadrženost.“

Alexander se překvapeně zasmál. „Můžu ti předvést, jak to vypadá, když ze mě mluví nadrženost. Ale neudělám to, protože v obýváku slyším rodiče.“

„Plánují někdy odjet?“

„Ty se mi líbíš.“

Noa mu přejel rty po rtech. „Ty mně taky.“

< Obsah ||| Epilog >