Vlasy (#3 Zlatovláska)

Alexander si toho všiml, jen co vešel do třídy. Na Noově místě seděl někdo cizí. Měl na sobě tmavou mikinu, kapuci na hlavě a hleděl do mobilu, jako by svět kolem něj neexistoval. Alexander ho nepoznával.

„Nazdar,“ řekl. „Co tady děláš?“

Chlapec vzhlédl a Alexander ztuhl. Byl to Noa a měl v očích slzy. Alexander ho popadl za ruku a vytáhl ho ven ze třídy. Vypadal jako ten den týdny zpátky, kdy se stali přáteli, jen měl k tomu všemu obrovské kruhy pod očima. Určitě celou noc nezamhouřil oka. Snad ji i celou probrečel.

Šli do třídy, jež byla na první hodinu volná, a posadili se na parapet k oknu. Noa už nekrytě vzlykal. Alexander se natáhl a pokusil se mu stáhnout kapuci, aby mu viděl do obličeje. Noa zadržel jeho ruku.

„Nechceš to vidět,“ řekl. „Jsem ohavný.“

Alexander ho jemně chytil za zápěstí. „Prosím. Nejsi ohavný. Ukaž mi, co se stalo.“ Noa uvolnil svůj stisk. Alexander mu sundal kapuci a odhalil jeho lebku.

Noa neměl vlasy. Byl oholený na ježka tak škaredě, že některé části vypadaly jen ustřižené, zvláště kolem uší. Alexander si toho nevšiml hned, ale vzadu na krku byl ošklivě pořezaný. Noa mu padl do náruče.

„Kdo ti to udělal?“ zeptal se Alexander. Noa zavrtěl hlavou. Škytavě se nadechl.

„Otec. Pohádali jsme se. Říkal... že mě všichni považují za holku.“

Alexander ho pevně stiskl a Noa se v jeho náruči zlomil. Alexander ho držel pohromadě, zatímco cítil, jak se postupně rozpadá, tiskl ho, zatímco Noa v látce jeho mikiny dusil hlasité vzlyky, ztrácel se mu pod vším žalem, kterým si nedokázal projít sám. Noa byl Samson, dokud nebyl zrazen a nepřišel o vše, co ho dělalo silným. Jeho vlasy pro něj byly jeho zbraň, jeho štít i jeho brnění, miloval je a pečoval o ně. A jakmile je neměl, Alexanderovi připadalo, jako by v něm zemřelo něco, co ho dělalo Noou.

Nekontrolovatelně se v jeho náruči třásl, jako by byl posedlý, nekončící vzlyky ovládaly jeho tělo v bolestivých záchvatech. Alexander ho tiskl, jak nejvíce dokázal, jako by mohl pohltit něco z jeho žalu, jako by mohl pouhým dotekem magicky vrátit Noovi jeho sílu. Každou uplynulou minutou se Noovy vzlyky tišily, až jen bezhlesně slzel. Alexander se od něj odtáhl jen natolik, aby mu mohl rukávem utřít poslední slzy. Noa mu pohlédl do očí, naklonil se k jeho obličeji. Alexander se vyděsil, ale Noa jen položil čelo na to jeho. Byli si tak blízko, že cítil slanost jeho slz. Alexander zavřel oči.

„Jsi v bezpečí,“ řekl. „Jsem s tebou. Nedovolím, aby ti více ubližoval, rozumíš? Jestli se na tebe jen křivě podívá, bude to to poslední, co udělá.“

Noa se uklidnil. Napil se z kohoutku u dveří a utřel si slzy do mikiny. Alexander stál u něj jako jeho stráž a čekal, až bude připraven odejít.

Noa ho vzal za ruku. Alexander na moment zaváhal, ale stačilo mu pohlédnout na jeho zohavenou hlavu a bez váhání s ním propletl prsty a stiskl je. Dával pozor na jeho nehty, které stále byly rozkousané a kůže kolem nich rozervaná. Zamířili na školní dvůr, kde se opřeli o zeď a zapálili si.

„Do prdele,“ řekl Noa. „Mám poslední.“ Bylo to to první, co řekl od chvíle, kdy přestal plakat. Jeho hlas byl hlubší a mokrý jako jeho tváře. Alexander zapátral v kapse a vytáhl vlastní krabičku.

„Mám svoje. Po škole ti můžu koupit další.“ Noa mu vděčně stiskl ruku.

Oblaka kouře obalila Noovu hlavu a zakryla vše, co chybělo. Alexander ho hladil palcem po ruce a nespouštěl ho z očí. Noa stál tak blízko, jak by ještě včera nestál, ani kdyby musel. Cigaretový kouř z obou jejich úst se mísil a tvořil malé víry v podzimním větru. Sledovali ho a sledovali i jeden druhého, mlčky si hleděli do očí, jak bylo jejich zvykem, když časy nebyly příznivé. Alexander zkoumal jeho oči, rudé a mokré, přesto nádherně zelené, jako by v sobě skrývaly drahé kamení. Miloval se do nich jen tak dívat a zapomenout na vše ostatní. Noa byl v tomto nejlepší, byl tichý a naslouchal mu a bylo jednoduché se v něm ztratit a zapomenout i vlastní jméno. Alexander nikdy s žádným chlapcem neměl takto hluboký vztah. Už před časem začal uvažovat, jestli pro to není gay, ale jestli byl, Noa byl jediný chlapec, ve kterém se kdy takto ztratil. Nechtěl mu ale nic říkat. Co na tom záleželo, jestli je nebo není gay. Byli přátelé.

Noa dokouřil a odhodil nedopalek přímo do koše. Alexander se o to taky pokusil, ale nepovedlo se mu to. Noa se ho nechtěl pustit, proto s ním ke koši šel taky, ač při tom kysele roztáhl obličej. Alexander se mu posmíval a i Noa se na moment usmál. Vrátili se ke zdi, kde méně foukalo, Noa však i tam vypadal, že mu je zima, proto ho Alexander znovu přitáhl do objetí. Cítil jeho rty na svém rameni, jeho kůže voněla jako kokos. Alexander se zastyděl, protože on rozhodně nevoněl jako cokoliv příjemného. Používal obyčejný bezejmenný pánský deodorant, který štípal v očích a nevoněl. Brzy ale hodil starosti za hlavu. Co na tom záleželo, jak voněl, stejně oba smrděli od cigaretového kouře. A Noa se od něj neodtahoval, takže snad nesmrděl ani tak strašně, jak si myslel. Alexander zabořil nos do jeho holého krku a ucítil, jak sebou Noa škubl. Než se Alexander stihl odtáhnout, přitiskl ho k sobě pevněji. Alexander ucítil, jak polkl, a vibrace toho, jak promluvil.

„Děkuju,“ řekl.

„Hm,“ odpověděl.

„Bez tebe bych to nezvládl.“

„Hm.“

„Řekl jsem otci, že mi je jedno, že si mě lidi pletou s holkou. Myslím, že kdybych byl holka, bylo by všechno jednodušší. Taky si to myslíš?“

Alexander se musel odtáhnout, aby dokázal hýbat rty. „Já jsem spokojený tak, jak jsem. Ale myslím, že ty bys byl skvělá holka.“

„Musím o tom ještě přemýšlet.“

Alexander mu položil rty zpět na krk. Přál si, aby to byl skutečný polibek a ne jen nějaký polovičatý kontakt, to by v něm snad utřídilo tu hloupou bouři. Noa se od něj odtáhl a pohlédl mu do očí. Alexander si přál, modlil se, aby se k němu naklonil a políbil ho, hleděl mu do očí a čekal na znamení, ale viděl jen váhavou opatrnost. Usmál se. Někdy jindy.

„Dám ti své číslo, abys mi mohl zavolat, kdykoliv budeš potřebovat. Nemyslím si, že po tomhle budeš s otcem v bezpečí.“ Alexander vytáhl krabičku cigaret a z kapsy vytáhl propisku. Tence mezi varování, že KOUŘENÍ ZPŮSOBUJE RAKOVINU, připsal své číslo a celou krabičku vložil Noovi do kapsy.

„Vem si je, já si koupím nové. Zavolej mi, jakmile to bude vypadat, že se věci zhoršují. Je to jasné?“

Noa přikývl. „Děkuju.“

„A teď pojď, jinak nestihneme biolu.“

< Obsah ||| #4 Vánoce >