#2 Lži z tvých úst (Povídky)

Řekl jsi mi, bylo to už před lety, že pokud tě chci ještě někdy potkat, musím kráčet po té cestě, která mě povede mým vlastním směrem, ne tím tvým – cesty se totiž kříží a jednoho dne se zkříží i ty naše, ještě jednou, naposledy. Proto jsem se stala cestovatelkou. Odjela jsem nejdřív do Řecka, potom do Turecka, do Ruska, do Indie a do Číny, přes oceán do Austrálie, Mexika a do Francie. Cestovala jsem a zkřížila jsem cesty s tolika lidmi, že jsem na tu jednu křižovatku zapomněla, na tu jednu, na kterou jsem čekala od patnácti, až se s tebou zase setkám. Psala jsem si své zážitky a psala jsem blog a natáčela jsem videa, která jsem doufala, že přiblíží těm doma, jaké to je doma nebýt, jaké to je na křižovatkách cizích lidí. A pak jsem se vrátila a našla jsem tě ve slepé uličce vedle slepé uličky tvé ženy a mého bratra, nevlastního, o kterém jsi mi říkal, že vypadá víc jako já než moje máma. Oba jsme byli po tobě a tys nás měl oba rád, ale jeho jsi měl raději.

Řekl jsi mi, že když hvězdy svítí na nebi, dívají se, co jsme udělali přes den dobře, a to si pamatují až do chvíle, kdy zhasnou. Když jsme spolu seděli na terase, já na tvém klíně, ty na svém plážovém lehátku, které sis koupil, kdybychom někdy měli na to jet na pláž k moři, šeptali jsme hvězdám, co ten druhý udělal dobře, aby si to pamatovaly. Byla hodná na kočičku, kterou jsme potkali na nádraží. Pomohla mi najít stěrku na těsto. Přečetla celou Kachničku Emilku bez mojí pomoci. To všechno tehdy hvězdy věděly a zapomněly, protože když jsem se jich tu noc zeptala, mlčely. Neznaly mne, nevěděly, co jsi pro mne udělal. A já jsem to taky nevěděla, zapomněla jsem to. Seděla jsem na lavičce kousek od lampy u špičaté márnice a snažila jsem se vzpomenout.

Řekl jsi mi, že než se vdám, všechny mé bolístky zmizí. Když jsem ale stála u oltáře, neplakala jsem dojetím, jako plakal můj manžel, ale kvůli tomu, že vedle mámy nikdo nestál. K oltáři mě vedl můj strýc, mámin bratr, který tě neměl rád a od vašeho rozvodu na tebe jenom nadával. Myslel si, že ses ten den prostě neukázal, ani jsem mu neřekla, že jsi mrtvý, protože jsem nechtěla slyšet, jak nadává na tvůj hrob a přeje ti peklo.

Řekl jsi mi, že když si to budu hodně přát, všechno nakonec dopadne dobře. To byla ta nejhorší lež ze všech, protože mi stále dává naději, že se s tím vším smířím. Podědila jsem po tobě vzhled a povahu a srdce – velké a bolestivě bijící pro všechny rány, které utrpělo. Už to nebude dlouho a vše skončí a bude to dobré. Už jen pár let, mé děti vyrostou, mé tělo se scvrkne a já pomalu zemřu a zemřu dobře, protože tys mi to nalhal a i přes všechny ty lži z tvých úst tomu stále věřím.

Mám tě moc ráda, tati,
Tvá Markéta