Daddy issues (#2 Zlatovláska)

Kylian si položil tác vedle Noova. Alexander zvedl obočí.

„Zdar, Alexi. Zapomněl jsem se tě zeptat, jestli bys nechtěl zítra zajít do Garrulu. Esta říkala, že chce oslavit otevření toho jejího fitka, a ptala se, jestli bys taky nepřišel.“

Alexander polkl sousto. Esta mu psala, jestli by nechtěl přijít, ale nevěděl, jestli bude mít čas, proto neodpověděl, a poté na to zapomněl. Pokrčil rameny. „Potřebuju se učit na špáninu a matiku. Ale řekni jí, že za ní zajdu, jakmile budu mít volné odpoledne.“

Kylian přikývl a otočil se na Nou. „Budete se učit spolu?“

„Ne,“ řekl Noa. „Ale mohli bychom.“

Kylian zvedl obočí. „Mohli?“ Uchopil vidličku a zabořil ji do sekané. Nevypadal nadšeně, právě naopak. Noa zaváhal.

Alexander si povzdechl. „Tohle je něco jiného. Když budu s Estou, určitě zase skončíme v jejím bytě a zabiju tím hned dva dny. Nemám čas jen tak... Víš co. Potřebuju mít dobrý známky.“

„Tak známky. Tak to jo, to Esta určitě pochopí. Jseš fakt buzna, Alexi.“ Zvedl se i s tácem a odešel za ostatními Alexanderovými přáteli. Noa složil hlavu do dlaní.

„Posral jsem to, že?“ zamumlal. Alexander chtěl začít ječet. Noa se na něj podíval jedním okem, ale hned ho zakryl rukou. „Promiň.“

Alexander zavrtěl hlavou. „To je v pohodě. Stejně jsem to s ní chtěl ukončit. Je to Kylianova sestra, proto je vždycky na její straně.“

Noa sklopil pohled. „Můžu zítra ráno zajít k tobě a pomoct ti se učit a pak budeš mít celý volný víkend na Estu. Nechci ti být na obtíž.“

Alexander zavrtěl hlavou. „Takhle to bude lepší. Kylian by mě nezradil, snad. Esta musí pochopit, že na ni nemám čas.“

Noa si povzdechl. „Promiň.“

Alexander vytáhl mobil. „Neomlouvej se pořád, řekls, co bylo správný.“

Ani jeden se svého jídla už nedotkl. Noa čekal, až Alexander dopíše Estě, načež se zvedl. „Musím jít, musím ještě zajít za mamkou.“

„Můžu jít s tebou? Aspoň poznám tvoje rodiče,“ řekl Alexander. Noa vyhlédl z okna a zbledl.

„Můžeš mě doprovodit domů,“ řekl. Alexander sledoval jeho pohled. Na parkovišti před školou parkovala černá Tesla.

„Skvělý,“ řekl. Noa odvrátil pohled od auta a pospíchal vrátit tác s napůl nesnědeným obědem.

„Co to bylo?“ zeptal se Alexander. Noa zvedl obočí a nadhodil si tašku na ramenou.

„Co?“ Kráčeli parkem, oba zabalení do bund a čepic. Už se začalo ochlazovat, den předtím poprvé sněžilo, ač to všechno přes noc roztálo. Alexander si za chůze hrál s klíči.

„To auto, Tesla. To je tvého otce, ne? Vždycky tě vyzvedává.“

Noa přikývl. „Zrovna spolu nemluvíme. Nepohodli jsme se kvůli mámě. Myslí si, že za ní chodím moc často. Proto mě vždycky vozí, aby se ujistil, že jsem u něj.“

Alexander přikývl. „S taťkou to máme podobně. Mám ho rád, to jo, ale pořád mě nutí chodit s ním na ryby, i když mu pokaždé říkám, že mě to nebaví. Pak se mě vždycky zeptá, kam bych teda chtěl jít a já mu řeknu, že do divadla nebo na nějaký film, a on se mi vždycky vysměje, jako bych po něm chtěl něco nemožnýho. Nikdy na moje představení nechodí, ani na Hamleta, kterého jsme nacvičovali celý rok. Byl jsi na něm?“

Noa zavrtěl hlavou. „Neměl jsem na to peníze.“

„Tys na to neměl peníze? Vždyť vaši jsou strašně bohatí, ne?“ Alexander si uvědomil, že to mu vlastně Noa nikdy neřekl. Věděl to ještě z prváku, když o jeho otci začaly kolovat první klepy.

„Ani ne. Otec to jenom předstírá, ale ve skutečnosti se mu firma hroutí pod rukama. Nedávno se málem osypal, když musel na šéfa pobočky povýšit křesťana.“

„Proč?“ zeptal se Alexander. Noa pokrčil rameny.

„Židovská tradice. Nikdy jsem ho neviděl jít do synagogy, ale kvůli tradici by udělal první poslední. Chce, abych studoval právo a on mě mohl zaměstnat. Je nesnesitelný.“

„Určitě to myslí dobře. Moje máma chtěla, abych byl doktor, dokud jsme nevyhráli DramaTik. Třeba jenom nechce, aby ses měl v životě špatně, tak se ti snaží zajistit dobré vzdělání.“ Noa se ušklíbl. „Jestli budeš právník, budeš pobírat několikanásobně víc než já, pokud budu herec. Už nikdy nebudeš strádat, budeš si moct kupovat, co budeš chtít, budeš třeba slavný... To zní docela dobře, ne?“

Noa zamručel. „To jo, ale já nemám rád právo. Dobrý známky jsou to jediný, o co mi ve společenských vědách jde.“

„Tak co bys chtěl být?“

„Nevím. Docela rád maluju.“

Alexanderovi se rozzářily oči. „Ukážeš mi, cos namaloval?“

Noa sáhl do kapsy pro mobil. „Nejsem v tom ještě zas tak dobrý, ale něco bych měl mít... Tady.“

Alexander převzal jeho mobil. Malba, kterou mu ukazoval, byla zátiší, jen bylo malováno zdánlivě jen odstíny červené. Zprvu nevěděl, na co se to dívá, než mu došlo, že ty tmavě rudé kruhy jsou oči. Díval se na zátiší s hlavou psa. Po zádech mu přeběhl mráz, když mu Noa ukázal druhý obraz.

„To jsi ty?“ zeptal se. Byl to obraz mladé dívky bez rukou, místo nich jí po bocích splývaly dlouhé blond vlasy. Byla nahá, její bledá kůže k sobě táhla pozornost, ale zároveň Alexandera děsila, nutila ho chtít odvrátit pohled. Hleděla směrem nahoru do míst, odkud šlo světlo. V očích měla hrůzu. V obličeji vypadala téměř dokonale jako Noa.

Noa se mu podíval přes rameno. „Jistěže ne. Jenom jsem nemohl najít modelku s takovými vlasy, tak jsem si sám pózoval. Nejsem přece malá holka.“

Alexander se pousmál. „To je mi jasné, ale myslím obecně... tu náladu. Její oči jsou... vypadají, jako by se dívaly na něco příšerného.“

Noa pokrčil rameny. „Hm. Moc se mi nepovedly. Počkej, ukážu ti něco jiného.“

Alexander chtěl protestovat, ale radši mlčel. Neznal Nou zas tak dobře, aby dokázal odhadnout, zda lže. Třeba říkal pravdu, třeba k tomu obrazu neměl žádné emoční pouto. Alexanderovi přesto připadalo, jako by vše, co ukazoval, bylo vyjádření něčeho z něj. Bylo mu, jako by se na něj znovu díval, když seděl na parapetu a plakal. Chtěl za tou dívenkou přijít a být jejím přítelem, najít jí oblečení a úkryt, učesat jí rozcuchané vlasy a být jí oporou. Zapudit to světlo, které ji tolik děsilo. Ale mlčel. Byl to krásný obraz, to v prvé řadě. Noa byl skvělý malíř, na tom teď záleželo více než na tom, jaký pocit měl Alexander z toho, co maloval.

„Všechny jsou nádherné,“ řekl. Noa se uculil.

„Sotva. Ještě mám hodně co napravovat.“

„Chceš se hlásit na uměleckou, až uděláš zkoušky?“

Noa přikývl. „Pokud mi v tom otec nezabrání, chtěl bych to zkusit. Je to lepší než být právník.“

„Čím víc mluvíš o svém otci, tím víc mu chci jednu vrazit.“

Noa se usmál. „Jestli bude doma, můžeš to zkusit. Myslím, že by neměl šanci.“ Zatímco mluvil, sáhl si na rameno, jako by do něj dostal křeč. Alexander zpomalil.

„Jsi v pohodě? Bolí tě rameno?“

Noa rychle spustil ruku. „Co? Ne, to je jen... bolí mě záda z toho batohu.“

Alexander ho zastavil nataženou paží. „Sundej ho,“ řekl. Noa zvedl obočí.

„Proč?“

„Udělej to. Neboj, neuteču s ním.“

Noa jej váhavě sundal a podal jej Alexanderovi. Potěžkal ho. „Je lehký jako batoh prvňáčka.“ Nasadil si ho na jedno rameno a vykročil. „Pojď, nebo tvoje matka bude naštvaná, že jdeš pozdě.“

„Hej! Vrať mi ho! Dokážu si ho nést sám!“

Alexander zrychlil krok. „Ani omylem. Hrbíš se. Až se přestaneš hrbit, dostaneš ho zpět. Že jsi skvělý malíř neznamená, že musíš mít držení těla skvělého malíře.“

Noa se zasmál. „Jdi idiot,“ řekl. Alexander se uklonil.

„To je mé druhé jméno.“

< Obsah ||| #3 Vlasy >