Epilog (Zlatovláska)

Alexander nebyl opilý, jen unavený. Připomínal si to, když se na třetí pokus netrefil do zámku a napočtvrté mu došlo, že se snaží byt odemknout klíči od kolárny. Odpustil si frustrovaný sten a uchopil správný klíč, jen aby klíčovou dírku trefil až na druhý pokus.

Vstoupil do šerého bytu, z ložnice svítilo žluté světlo svíček. Obalila ho vůně kokosu, jeho zrak se rozjasnil, jeho svaly se uvolnily a jeho pytel s cvičebním úborem padl na zem tam, kde ho přes protesty své snoubenky nechával každý večer po tréninku. Zul se a vydal se do kuchyně na zavolání prázdného žaludku. Dnes mu vyšla zkouška opět tak mizerně, že neměl ani čas se naobědvat a musel běžet na trénink, stále toho ale nelitoval. Hráli novou hru, kterou pro ně napsal bratr režiséra, jmenovalo se to Kat a pěvec a Alexander hrál Kata, hlavní postavu. Tušil, že jakmile to dokončí, bude to milovat.

V kuchyni našel jen polévku, kterou vařil v neděli. Nevypadala, že by jí něco bylo, proto si trochu naložil do misky a strčil ji do mikrovlnky. Než se rozhučela, zaslechl za sebou kroky.

„Dobrý večer, drahý,“ zavrněl jemný hlas za jeho uchem. Jeho snoubenka ho objala kolem pasu, v jedné ruce jí zašplouchala lahev červeného. Natáhl se přes rameno a prsty se dotkl opečovávané tváře.

„Také tobě, krasavice. K čemu takový ročník?“ Jeho snoubenka položila víno na kuchyňskou linku a otočila si Alexandera k sobě čelem. Políbila ho na uvítanou a on ucítil, kolik toho už vypila.

„Slavíme.“

„Copak slavíme?“

Opřela se o něj boky a zaklonila se, aby mu viděla do tváře. Usmál se na ni. Roky nepotkal tak krásnou ženu, jako byla ona. Pokaždé, když mu to došlo, žasl, že to on byl ten šťastný, komu propadla. Tušil, že ani po svatbě se do ní nepřestane každý den zamilovávat, jako by mu bylo zase osmnáct.

„Mého otce zavřeli za pedofilii.“

Alexander sledoval její mdle osvětlený obličej. Znal ji příliš dlouho, než aby pro něj byl její výraz překvapením. Moc dobře věděl, co jí otec dělal a co dělal její matce. Nenávist, která ležela ve stínech jejích očí, byla zasloužená. A zadostiučinění na lince jejích rtů taky.

„Věděl jsem, že ho odsoudí. Kdyby to neudělali, museli by odsoudit mě za vloupání a vraždu."

Mikrovlnka zapípala a Alexander se natáhl pro své jídlo. Jeho snoubenka ho chytila za loket a zastavila ho uprostřed pohybu.

„Opiješ se se mnou?“

Vzal si od ní lahev. „Už v ní skoro nic není.“

„Mám ještě jednu. A ta milá paní s čivavou nám minulý týden darovala vodku, jestli si pamatuješ. Máme všechno, co potřebujeme.“

„Tak to se s tebou rád opiju. Jen se trochu najím, abych hned neodpadl. Nejedl jsem snad celý den.“

„Herci,“ povzdechla si. „Nejste lidi, vy je jenom hrajete.“ Alexander se zasmál a opatrně vytáhl misku z mikrovlnky. Už se stihla zahřát. Ani si ji neodnesl na stůl, vytáhl lžíci a rychle začal usrkávat. Jeho snoubenka ho celou dobu upřeně sledovala. Neviděl jí do očí, ale viděl jí do hlavy. Proto s jídlem tolik spěchal.

Nechal misku ve dřezu a ruku v ruce odešli do ložnice. Na posteli ležely polštáře a deky v kruhu jako hnízdo alkoholiků a na nočních stolcích stály svíčky a obě zbývající lahve. Skleničky nikde nebyly. Nebýt toho, že jim je vnutili Alexanderovi rodiče, neměli by v celém bytě ani jedinou. I když Alexander už studia ukončil, stále mu bylo vlastní dekadentní smýšlení studenta.

„Tohle se mi líbí,“ řekl. Jeho snoubenka mu podala víno.

„Proneseš přípitek?“ požádala ho.

Pozvedl lahev a pronesl: „Na svobodu. Na budoucnost, v níž můžeme zapomenout na to, jak jsme žili, a žít tak, abychom nechtěli zapomenout. Na svobodnou Nou. A na vdanou Nou, musím dodat.“

Noa se na něj usmála a jen co polkl svůj přípitek, políbila ho a s tím se do něj opatrně zavěsila. Alexander vykročil waltzem.

„Každá oslava musí mít tanec. I ta, na které nehraje hudba,“ řekla. Pohlédli si do očí, zastavili se jeden ve druhém. Noin obličej byl tak blízko Alexanderovu, že se skoro dotýkali, trochu se motali, protože Noa už byla lehce pod vlivem a Alexander nebyl zas tak dobrý tanečník. Usmála se na něj, když jí šlápl na nohu.

„Jak víš, že i svou neohrabanost pouze nehraju?“ nadhodil.

Noiny rty se dotkly jeho ucha, když zašeptala: „Tys přede mnou nikdy nic nehrál. Vím, že jsi nemehlo od přírody.“

Alexander jí pošeptal nazpět: „Až se napiju, bude to se mnou ještě horší.“

„Vím. Pod postelí na tvé straně je kýbl z koupelny, kdybys to omylem přehnal.“

Alexander ji hravě kousl do ucha. Zastavili se. „Skutečně jsi myslela na vše. I na to, co by má ješitnost vynechala.“

„Je úchvatné, že si to dokážeš přiznat.“

„Ale tobě musím vytknout, že se mnou radši tančíš na hudbu našich slov, než abychom někam šli. Dlouho jsme neměli čas jít na rande.“

Sebrala mu víno a lokla si. „Víš, že na podobné věci mě moc neužije.“

„A taky vím, že ani jeden z nás není dobrý kuchař. A ač je tohle krásné, kdybych měl v žaludku gurmánský zážitek, bylo by to krásnější.“

„Můžeme jít ve čtvrtek. Máš čas?“

Alexander se usmál. „I kdybych neměl, na něco bych se vymluvil. Takže ve čtvrtek máme rande.“

„Je to pořád rande, když spolu žijeme?“

„Je to pořád svatba, když se stejně milujeme?“

„Pravda.“

Alexander vyprázdnil lahev a odložil ji na noční stolek. Noa ho sledovala a jen co se vrátil zpět k ní, ho uchopila za bradu a přitáhla si ho do polibku. Byl na ni zvyklý, bylo mu jasné, že už má tlachání po krk. Chytil ji za pas a usmál se proti jejím rtům.

„Miluju tě,“ řekl. Pohlédla mu do očí a on byl znovu na školním dvoře na střední a zamilovával se do ní poprvé, zatímco se kolem nich vznášel kouř a ona měla mokré tváře. Věděl, že i ona stojí na tom dvoře a hledí na něj, na kluka, kterému začala věřit bez racionálního důvodu a který byl první, kdo v ní dokázal vzbudit radost silnější než její žal. Usmála se na něj a opět to byla nejkrásnější věc, jakou kdy Alexander viděl.

„Miluju tě.“

Konec

< Obsah ||| Doslov >