Kouř (#1 Zlatovláska)
Alexander sledoval Nou Bruna, jak vybíhá z učebny, a čekal, až se někdo pohne. „Co se mu stalo?“ zeptal se Kyliana.
„Komu?“ Kylian ani nevzhlédl od sešitu matematiky, kam svědomitě opisoval vektory. „Co je tohle?“
Alexander seděl na desce lavice s nohama na sedadle židle. Kylian poťukal prstem pod znak, který nedokázal přečíst. „Vektor u. Vektor u je odmocnina z bé –“
„Jo, to už přečtu. Díky.“
„Ptal jsem se, co se stalo Noovi. Před chvílí vypadal, jako by se měl každou chvíli rozbrečet a teď utekl, minutu před zvoněním.“
Kylian zaklel a začal psát rychleji. „Nemám ponětí. Všichni říkají, že je to autista, určitě to má u učitelů nějak vyřešený. Asi to je normální. Na, díky. Zachránils mi život.“
Alexander sledoval skupinku děvčat u dveří. Viděly Nou, když utíkal, ale ani jedna z nich nešla za ním. Takový on prostě byl. Alexander znal ty pověsti, že je autista, že zní gay a že je na škole jen proto, že jeho otec podplatil ředitele. Nikdo ve třídě se s ním nikdy nebavil o přestávkách, sám sotva promluvil, pokud nebyl tázán, nehlásil se ani v hodinách. Vypadalo to, jako by nechával život protékat kolem toho jeho vyzáblého těla, a zároveň se nechtěl namočit. Alexander byl znechucen sám sebou. Kdyby on byl na jeho místě a byl by kvůli čemukoliv nucen utéct ze třídy, rozhodně by ocenil, kdyby někdo šel za ním. A Nou takhle přehlíželi už příliš dlouho.
„Jdu za ním,“ řekl. „Jestli je v pohodě, alespoň se vyhnu zkoušení.“ Kylian pokrčil rameny.
„Učitel tě zabije, ale moje starost to není. Á, pozdě, je tady. Počkej, kam jdeš?“
Alexander popřál holohlavému matikáři dobré ráno. „Omlouvám se, Noa minulou hodinu říkal, že mu není dobře, a před chvílí odběhl pryč. Mohl bych se na něj jít podívat? Budeme hned zpátky, jen se chci ujistit, že...“
„Jo, běž. Ale příští hodinu mi přineseš omluvenku.“ Byl to malý a široký muž, který zbožňoval logiku a svá vnoučata. Rozhodně schytali toho nejlepšího matikáře, jaký na škole byl.
Alexander se ušklíbl na Kyliana a zmizel za blankytnými dveřmi z dřevotřísky. Na chodbě bylo liduprázdno, jen vzdálená přednáška z vedlejší učebny dolehla tlumeně k jeho uším. Vysoká okna osvětlovala jen kousek chodby, zbytek se máčel ve tmě. Alexanderovi připadalo zbytečné rozsvěcet, ostatně bylo lepší na ponuré stěny nevidět. Pokud na něj za květináčem s dracenou nečekal duch, který opustil studentovu duši, nepotřeboval světlo pro to, aby našel Nou. Určitě byl na záchodech, tam chodil každý, když potřeboval klid.
Záchody byly prázdné, i ty o patro níž. Alexander dokonce seběhl dvě patra do šatny, ale tam taky nebyl. Vyhlédl na dvůr, ale nikdo. Snad odešel domů nebo našel skrýš, kterou by nikdo normální nenašel. Alexander se s prázdnou vydal zpět směrem k učebně, kde probíhalo krvelačné zkoušení z odchylek vektorů. Jen co uslyšel ten tlumený vzlyk, ztuhl na místě.
Byla to učebna jen dvoje dveře od té, v níž seděl zbytek třídy. Alexander opatrně otevřel s úsměvem tak předstíraným, že se za to styděl. Noa seděl na parapetu a vzlykal do rukávu.
Alexander se zhluboka nadechl. Noa vzhlédl, jeho tváře se v bílém světle zamračeného podzimu žalostně třpytily, obočí a rty měl zkřivené, oči vytřeštěné jako zvíře zahnané do kouta. Alexander chtěl být kdekoliv jinde, jen ne v této třídě. Noa mlčel, jediný zvuk, který Alexander slyšel, bylo jeho vlastní nerozhodné srdce. Bilo ho do změklé hrudi a třáslo mu nohama i rukama, jako by to byl on, kdo v této místnosti potřeboval zachránit. Nikdy tohle nedělal. Nikdy neprojevil dostatek empatie pro jiného člověka, aby se ho vydal hledat v budově plné skrýší, a poté stanul před ním, neschopný a bezbranný proti mračnům žalu v ramenou toho, co viděl před sebou.
„Jsem pomoc,“ řekl, šarlatový jako velkoměstský podzim nikdy nebude. „Přišel jsem ti pomoct.“
Noa zavřel oči a zabořil obličej zpět do rukávu. Třásl se, Alexander sledoval, jak se jeho křehké tělo pomalu, nevědomě posouvá dolů z parapetu. Než mohl utéct, vydal se k němu. Jako zachránce, který přišel o meč i brnění, si sedl vedle něj, nohy spuštěné z parapetu dolů, a zahleděl se na špičky vlastnách bot. Při pouhém pomyšlení na to, že by ho měl obejmout, se mu roztřásly ruce. Nikdy jen tak někoho neobjímal, nikdy by se nedotkl člověka, jako byl Noa, pokud to nebylo společensky nutné. Dotek nepatřil mezi jeho parkety.
Noa přestal vzlykat, jen se třásl a bělostným tichem občas sykl jeho nádech. Alexander doufal, že se nesnaží před ním krotit. Chtěl mu říct, ať se pořádně vybrečí a nedusí to v sobě, ale zase nechtěl, aby to vypadalo, že chce, aby brečel. Neměl ponětí, co by měl říct. Bude to v pohodě znělo moc optimisticky, vtipy mu vyschly v ústech dřív, než se stihl pro ně nadechnout. Mlčení ho škrábalo v krku, ale slova nedokázal skrz stažené hrdlo vytlačit ven, necítil nic než chaos, dusil se vlastním dechem, zatímco vedle něj seděl někdo, kdo potřeboval jeho první pomoc. Měl by se pokusit mu pomoci, jakkoliv to půjde, nebo by měl počkat, až zjistí, co by ho mohlo utišit? Alexander nebyl citlivý jako Noa, neznal ani zdálky jeho svět a jeho smýšlení, vlastně nikdo kolem něj nevěděl, co by mohl Noa být zač. Nebyl ale zcela cizí, přece jen spolu už tři roky chodili to stejné třídy, vídali se každý všední den. Alexander mu nemohl pomoci ani jako příteli, ani jako cizinci, protože Noa nebyl ani jedno z toho, byl někdo třetí, kdo neměl kategorii, asociál, autista, homosexuál, žid. Byl zcela mimo stupnici, byl přátelštější než cizinec, ale cizejší než přítel. Byl otázka, záhada, nepřečtená kniha nebo báseň v cizím jazyce. Byl pro Alexandera jen skořápkou, jen sochou, jen napodobeninou lidské pravosti. Nikdo ho neznal a on se nikým nenechal poznat. Alexanderovi se chtělo křičet.
Noa se pohnul. Utřel si slzy a seskočil na zem. Bez ohlédnutí odešel z učebny, Alexander šel za ním. Nevypadal, jako by byl schopný se vrátit do třídy. Alexander si všiml jeho rozcuchaných vlasů. Obvykle se leskly jako vlasy nejkrásnější z děvčat, nosil je rozpuštěné a chlubil se jejich délkou až do středu zad. Dnes byly mastné a zplihlé, jejich konečky byly polámané a slabé, u krku zašmodrchané téměř do dredu. Jako by jeho mentální rozpoložení zrcadlilo, jak vypadaly. Alexander si vzpomněl na biblického Samsona z písničky Hallelujah, dlouhovlasého vítěze nad lvem, který byl sražen na kolena svou milenkou, jež mu vlasy ostříhala a ukradla mu s nimi i jeho dar od Hospodina.
Kráčel po schodech dolů a na školní dvůr. Alexander ho dohnal, ale neptal se, kam jde. Noa vypadal, jako že se stále sotva drží, aby se znovu nerozbrečel.
Zastavili u stojanů na kola. Noa zapátral v kapse a vytáhl zapalovač a krabičku cigaret. Vytáhl si cigaretu a mezi rozpraskanými, vlhkými rty ji zapálil. Mlčky nabídl Alexanderovi. Vděčně přijal a zapálil si Noovým zapalovačem. Když si jej od něj bral, všiml si jeho prstů. Měl okousané nehty až na maso, každý prst více či méně zkrvavený a poškrábaný. V jeho ranách se leskly slané slzy. Muselo ho to příšerně štípat. Alexander se ho omylem dotkl a Noa sebou škubl.
Noa kouřil pomalu, vdechoval kouř hluboko a držel ho v plicích tak dlouho, jak to jen dokázal. Když vydechl, zahalil ho kouř jako anděla mraky. Alexander z něj nespouštěl pohled. Nechal cigaretu, aby mu z těla vypálila všechno napětí a třas. Netušil, že Noa taky kouří, a pochyboval, že to věděl kdokoliv jiný. Určitě mu ještě nebylo osmnáct, ale když o tom Alexander přemýšlel, usoudil, že to ani není nic zvláštního. Noa byl člověk jako každý jiný. Ty pověsti, které o něm kolovaly, nemusely být pravdivé a stejně tak mohlo být pravda to, co o něm nikdo nevěděl. Třeba vůbec nebyl na spektru, byl hetero a jeho rodina mohla být zcela obyčejná, křesťanská nebo křesťansky smýšlející ve střední vrstvě. Třeba byl jen nepochopený introvert. Třeba měl i nějaké zájmy kromě pláče a děsivých pohledů.
Alexander se rychle uvolnil, ale stále váhal, zda by měl promluvit první. Byla to Noova cigareta, kterou kouřil, měl by tedy dodržovat jeho pravidla. Když se na něj díval, nevypadal, jako by chtěl začínat jakoukoliv konverzaci. Vznášel se v kouři z vlastních úst a nosu a nejevil zájem o nic kolem sebe. Byl ve své vlastní bublině tak jako obvykle.
Noa přidřepl a uhasil nedopalek o asfalt. Plynule jej odhodil přímo do koše dva metry od sebe. Alexander sledoval jeho dráhu a žasl, že se trefil. Otočil se zpět na Nou. Propaloval ho očima.
Byly zelenohnědé a tajemné. Alexander nikdy neměl možnost se podívat přímo do nich na dostatečně dlouho, aby poznal, jakou mají barvu. Líbila se mu, ale usoudil, že nebude vhodné to říct nahlas. Cítil, jak mu rudnou tváře. Noa neuhnul pohledem, ani když Alexander přestal kouřit, a jen na něj zíral. Bylo to děsivé a podivně intimní, jako by Alexanderovi odhaloval část své duše, kterou nikdy neukázal nikomu jinému. Zafoukal vítr a jeho blond vlasy mu zakryly obličej. Odhrnul je pryč, aniž by přerušil jejich oční kontakt. Alexander jej tak skutečně cítil, jako by to byl pravý kontakt, tělo na tělo. Jako by se ho Noa svýma očima dotýkal, jako by ho držel v sevření a on se nemohl pohnout, nemohl potáhnout z cigarety, sklopit pohled. Byl uvězněn, tlačen dozadu a zároveň kupředu, blíž, blíž k té anomálii, které říkali Noa Brun. Zíral do jeho očí a konečně si všiml, jak temné jsou. Jako by stín, který nesla Noova duše, unikal skrz jeho zorničky, jeho oči byly posypány černým práškem jako make-upem, jeho tvář byla hubená a chudá, ač jemná jako tvář dítěte. Stín Noova pohledu se natáhl a pohladil Alexandera za krkem. Otřásl se a vesmír se dal do pohybu s ním. Noa si utřel nos do rukávu.
„Myslím, že teď už tě nevyzkouší,“ řekl. Alexander naposledy potáhl z cigarety a zhasil ji stejně jako Noa. Nebyl tak sebevědomý vrhač jako on, proto si k odpadkovému koši raději došel. Noa šel s ním.
„To mi je jedno, nejsem tu kvůli tomu,“ odpověděl. S Noou se pomalu vydali do školy, Alexander se otřásl náhlou zimou.
„Tak proč? Obvykle se o mě lidi nezajímají, pokud jim nemůžu pomoct. Ani tys mi nikdy nepomohl.“
Alexander se zastyděl. Zaryl si nehty do dlaně a vynadal sám sobě, že byl tak sobecký. Byl tak zaslepený tím, že se jako jediný uvolil Noovi pomoci, že ani nepomyslel na tolik situací předtím, kdy ho přehlédl. „Nikdo se ani nehnul, když jsi odešel. A vypadal jsi tak strašně... Omlouvám se. Nechci tě nějak urazit, ale vypadal jsi, jako by ses měl rozpadnout, kdyby na tebe jen trochu zafoukalo. Bál jsem se, že se ti něco stane. Bylo to, jako kdyby na tebe všichni zapomněli, jakmile jsi začal mít nějaký problém. Jako by nikdo neměl čas ti pomoct, a přitom tam všichni jen seděli a tlachali. A styděl jsem se za sebe.“
Noa se uchechtl. „Nemusíš to brát tak vážně. Občas se mi tohle stává, ale zatím jsem to zvládal sám. Nevyčítal bych ti to, kdybys mě taky ignoroval. Když jsem sám, je to občas lepší. Ale děkuju.“
Alexander mu podržel dveře. Noa se zdvořile usmál. „Takže ti nevadí, že nemáš kamarády? Nepřipadá ti, že jsi tak trochu asociál?“
„No a co. Stejně nevím, kdo by se mnou chtěl být kamarád. Mám nějaké online a to mi stačí. Nejsem úplně fanoušek chození na párty a podobně.“
Alexander zamručel. „Chápu. Je to s nimi často těžký. Ale když ti je nejhůř, můžeš se na kamaráda spolehnout, že tě podrží. Vlastně je to oboustranné. Když tobě není nejlíp, kámoš ti pomůže, a když on potřebuje tvoji pomoc, přijde za tebou. Nechybí ti něco takového?“
Noa pokrčil rameny. „Jestli to tak strašně chceš, můžeš být můj kamarád. Pokud mě teda nebudeš tahat na párty, na nákupy a tak. Jenom ve škole.“
Alexander se usmál. „Dobře.“ Koutkem oka sledoval jeho bezvýraznou tvář. „Kámo.“ Noa se ušklíbl. „Kdybys cokoliv potřeboval, jsem tu pro tebe.“
Stáli přede dveřmi do třídy. Noa přikývl. „Já taky. I když nevím, jak moc můžu být nápomocný, když se sám rozbrečím, jakmile uslyším o něčem smutným. To jen ať víš, do čeho jdeš.“
Vešli do třídy. Učitel si jich sotva všiml. Noa se šel posadit k sobě do zadní lavice a Alexander šel za Kylianem. Vzal si své věci a rychle a tiše si je odnesl za Noou.
Komentáře
Okomentovat